Sbalte si kufry (dokud můžete)

                  Když jsem před rokem a půl sbalila svůj dosavadní život do dvou kufrů velikosti xxl a rozhodla se vyrazit hledat svoje štěstí jinde, skoro  nikdo mi  nevěřil, že to dokážu. Nebo spíš vůbec nikdo. Pokud si dobře pamatuju celá moje rodina uzavírala sázky, za jak dlouho, že to budu zpátky. Nejčastěji padalo " do švestek." Sice jsem neměla tehdy nejmenší tušení, kdyže ty švestky jsou, nicméně něco mi říkalo, že brzo a byla jsem naštvaná, uražená a smutná z nedostatku podpory. I většina mých kamarádů si ťukala na čelo, né kvůli tomu, že jsem odjížděla pryč, ale kvůli práci kterou jsem se rozhodla dělat. Asi bych ani nespočítala, kolikrát jsem musela zodpovídat dotazy ve smyslu, jak se hodlám o to dítě starat, když neumím uvařit ani polívku a jestli se nebojim, že toho nebožáka někde zapomenu a jak oni by tohle nikdy, nikdy, nikdy dělat nemohli. Těch pochybovačných pohledů bylo, no jééje,  a hádám, že si o mě pár lidí popovídalo i za mými zády, jak je teďka dobrým zvykem.  To mi samozřejmě na sebejistotě nepřidalo.
                 Kdo mě zná, ví  jak moc jsem fixovaná na svoji rodinu a proto bych se nebála  říct, že celá tahle zkušenost pro mě byla o dost těžší, než by byla pro kohokoliv jinýho. Mě se stýskalo tehdy i v Praze na koleji. Ale říkala jsem si, že to prostě musím udělat  sama pro sebe. Osamostatnit se, dospět, najít se a vrátit se jako nová a lepší Síva :)  Do teď si pamatuju, jak jsem se loučila s rodičema v Praze na Florenci, v ruce flašku Jegermeistra, abych tu cestu nějak přežila a mamka ujišťující mě pořád dokolečka, že se přece kdykoliv můžu vrátit domů, když to nepůjde. Nevrátila jsem se.... I když jsem chtěla- asi tak milionkrát. Hlavně ze začátku, ale  vygooglila jsem si ty švestky a dala si předsevzetí, že se domů před nima nepodívám ani kdybych lidově řečeno , měla v tom Švýcarsku chcípnout. Nechcípla jsem, očividně. :)  
                 Protože jsem minule dostala čočku, že můj článek byl strašně negativní, tak jsem se tentokrát rozhodla udeřit na  pozitivnější strunu. Aneb co mi teda ten život v zahraničí dal. Neuplynulo moc dlouho po mým příjezdu  a já konečně poznala, kdo z těch všech lidí, který jsem zanechala doma za něco stojí, a kdo stojí za starou bačkoru. Moje rada - můžete mít kolem sebe dvacet kamarádů o kterých si myslíte, že vám v nouzi pomůžou,ale pravda je ta, že jakmile jste delší dobu ve větší než dojezdové vzdálenosti do jejich oblíbený hospody, tak už od nich pravděpodobně jindy než na narozeniny neuslyšíte.  Nicméně smutná jsem z toho nebyla, naopak, byla jsem vděčná za těch pár úžasnejch, co se na mě nevykašlali, pořádali se mnou skypové seance u vína a poslouchali moje nekonečné stížnosti na rodinu, děti a tak, přestože mi spíš mohli říct " Já ti to říkal/ a. "
                 Jak už jsem říkala přijela jsem sem s nadějí, že se změnim, udělám ze sebe někoho lepšího a pak se s velkou slávou navrátim domů. To se tak úplně nestalo. S lítostí musím oznámit, že jsem pořád stejně chaotická, zapomětlivá a mívám často blbou náladu, kterou si pak vybíjim na nevinných lidech. Když můžu něco odložit, tak to odložim , když nemusim vstát z postele, tak nevstanu, taky občas moc mluvim a moc piju. Zjistila jsem, že nezáleži na tom ,ve který zemi žijete, protože některý věci jsou prostě vaší součástí a nehledě na to kolik předsevzetí si napíšete, kolik pozitivních afirmací si vyvěsíte na nástěnku, tak vaší součástí pravděpodobně zůstanou.  Naučila jsem se brát taková jaká jsem a smířit se s tím,že starýho psa novým kouskům nenaučíš.
                To že jsem se osamostatnila je asi věc jasná, před rokem by mě opravdu nikdy nenapadlo,jak kreativní dokážu bejt ve 3 ráno, v cizím městě, hodinu vlakem od domu,se dvěma promilema v krvi, když mi někdo ukradne kabelku. Nebo jak rychle dokážu běžet za autobusem ve kterým jsem zapomněla dítě. ( ano, na pochybovačná slova došlo). Naučila jsem se řešit všechny svoje průšvihy bez cizí pomoci a věřit ve svoje vlastní schopnosti. Jsem mnohem zodpovědnější, i když do zodpovědnýho člověka mám stále ještě dost daleko. A taky už dokážu uvařit i jiný věci než čínskou polívku.  Moje angličtina prošla rapidní změnou, na jednu stranu jsem si na komunikaci v cizím jazyce tak zvykla, že se mi teď zdají i anglicky mluvící sny ( fakt), na druhou jsem pochytila šílenej slang, díky neuvěřitelnýmu množství mých kamarádů z UK, USA a Austráli, kteří občas doopravdu mluví jak čuníci a jejich gramatika je pravděpodobně horší, než našeho studenta osmé třídy ( moje bohužel momentálně taky).
                Samozřejmě taky nemůžu opomenout lidi, který jsem potkala. je to prostě totálně super, když jdete večer ven ve složení Finsko, Island, Švédsko, Česko, Dánsko. Hrozně mě baví poslouchat příběhy z jejich zemí, dozvídat se věci, který jsem vůbec netušila ( třeba že na Islandu nemají vlaky, fakt nekecám) a porovnávat naše kultury. O všech výletech a akcích, který jsme podnikly, budu muset napsat samostatný článek, protože by to bylo opravdu nadlouho.
                Švýcarsko samo o sobě je tak krásná země, že si kolirát říkám, že mi tohle všechno za to stojí a že už se domů nikdy nevrátím. A pak přijedu třeba jen na prázdniny, procházim se po Pardubicích,  a v těch samých hospodách potkávám ty samý lidi, co si tehdy ťukali na čelo, když jsem odjížděla a všichni mi najednou  říkají, já ti závidim, taky bych hned někam jel/a, tady to stojí za hovno. Tak jeďte, neseďte doma a nečekejte na lepší příležitost, na to až doděláte školu, vyděláte si peníze do začátku a tak. Protože pravda je ta, že čím jsme starší, tím hůř se nám odjíždí a opouští život, který je pohodlný a na který jsme zvyklí. Sama moc dobře vím, že kdybych tehdy měla přítele,tak bych se nikdy nedonutila a o tohle všechno bych přišla.
               Ale je důležitý si uvědomit, že není všechno zlato, co se třpytí. Chtěla jsem tohle všechno napsat ve veselém duchu, ale nemůžu si odpustit jednu poznámku na závěr. Pokud doopravdy pojedete na dýl jak tři měsíce a jste citlivá osoba jako já,  připravte se na nekonečný výčitky svědomí, když zas a znovu zmeškáte něčí narozeniny, promoci nejlepší kamarádky, maturitní ples vašeho sourozence a další. Přestože skype je super vynález, tak nemůžete obejmout kamarádku po tom,co dostala kopačky od dalšího blbečka a nepohladíte si vašeho domácího mazlíčka.  Byly chvíle, kdy to bylo těžký a kdy jsem si říkala, že už to fakt nemám zapotřebí a jedu domů. Momentálně nevím,jak to se mnou bude vypadat dál, kam se příští rok má neklidná duše vrtne, zvažuju splnit si svůj poslední velkej sen a odjet do Ameriky. Ale pokud to nevyjde a pojedu domů, tak nebudu litovat. Svoje dobrodružství už jsem měla a možná je zase čas se vrátit do reality.