Sbalte si kufry (dokud můžete)

                  Když jsem před rokem a půl sbalila svůj dosavadní život do dvou kufrů velikosti xxl a rozhodla se vyrazit hledat svoje štěstí jinde, skoro  nikdo mi  nevěřil, že to dokážu. Nebo spíš vůbec nikdo. Pokud si dobře pamatuju celá moje rodina uzavírala sázky, za jak dlouho, že to budu zpátky. Nejčastěji padalo " do švestek." Sice jsem neměla tehdy nejmenší tušení, kdyže ty švestky jsou, nicméně něco mi říkalo, že brzo a byla jsem naštvaná, uražená a smutná z nedostatku podpory. I většina mých kamarádů si ťukala na čelo, né kvůli tomu, že jsem odjížděla pryč, ale kvůli práci kterou jsem se rozhodla dělat. Asi bych ani nespočítala, kolikrát jsem musela zodpovídat dotazy ve smyslu, jak se hodlám o to dítě starat, když neumím uvařit ani polívku a jestli se nebojim, že toho nebožáka někde zapomenu a jak oni by tohle nikdy, nikdy, nikdy dělat nemohli. Těch pochybovačných pohledů bylo, no jééje,  a hádám, že si o mě pár lidí popovídalo i za mými zády, jak je teďka dobrým zvykem.  To mi samozřejmě na sebejistotě nepřidalo.
                 Kdo mě zná, ví  jak moc jsem fixovaná na svoji rodinu a proto bych se nebála  říct, že celá tahle zkušenost pro mě byla o dost těžší, než by byla pro kohokoliv jinýho. Mě se stýskalo tehdy i v Praze na koleji. Ale říkala jsem si, že to prostě musím udělat  sama pro sebe. Osamostatnit se, dospět, najít se a vrátit se jako nová a lepší Síva :)  Do teď si pamatuju, jak jsem se loučila s rodičema v Praze na Florenci, v ruce flašku Jegermeistra, abych tu cestu nějak přežila a mamka ujišťující mě pořád dokolečka, že se přece kdykoliv můžu vrátit domů, když to nepůjde. Nevrátila jsem se.... I když jsem chtěla- asi tak milionkrát. Hlavně ze začátku, ale  vygooglila jsem si ty švestky a dala si předsevzetí, že se domů před nima nepodívám ani kdybych lidově řečeno , měla v tom Švýcarsku chcípnout. Nechcípla jsem, očividně. :)  
                 Protože jsem minule dostala čočku, že můj článek byl strašně negativní, tak jsem se tentokrát rozhodla udeřit na  pozitivnější strunu. Aneb co mi teda ten život v zahraničí dal. Neuplynulo moc dlouho po mým příjezdu  a já konečně poznala, kdo z těch všech lidí, který jsem zanechala doma za něco stojí, a kdo stojí za starou bačkoru. Moje rada - můžete mít kolem sebe dvacet kamarádů o kterých si myslíte, že vám v nouzi pomůžou,ale pravda je ta, že jakmile jste delší dobu ve větší než dojezdové vzdálenosti do jejich oblíbený hospody, tak už od nich pravděpodobně jindy než na narozeniny neuslyšíte.  Nicméně smutná jsem z toho nebyla, naopak, byla jsem vděčná za těch pár úžasnejch, co se na mě nevykašlali, pořádali se mnou skypové seance u vína a poslouchali moje nekonečné stížnosti na rodinu, děti a tak, přestože mi spíš mohli říct " Já ti to říkal/ a. "
                 Jak už jsem říkala přijela jsem sem s nadějí, že se změnim, udělám ze sebe někoho lepšího a pak se s velkou slávou navrátim domů. To se tak úplně nestalo. S lítostí musím oznámit, že jsem pořád stejně chaotická, zapomětlivá a mívám často blbou náladu, kterou si pak vybíjim na nevinných lidech. Když můžu něco odložit, tak to odložim , když nemusim vstát z postele, tak nevstanu, taky občas moc mluvim a moc piju. Zjistila jsem, že nezáleži na tom ,ve který zemi žijete, protože některý věci jsou prostě vaší součástí a nehledě na to kolik předsevzetí si napíšete, kolik pozitivních afirmací si vyvěsíte na nástěnku, tak vaší součástí pravděpodobně zůstanou.  Naučila jsem se brát taková jaká jsem a smířit se s tím,že starýho psa novým kouskům nenaučíš.
                To že jsem se osamostatnila je asi věc jasná, před rokem by mě opravdu nikdy nenapadlo,jak kreativní dokážu bejt ve 3 ráno, v cizím městě, hodinu vlakem od domu,se dvěma promilema v krvi, když mi někdo ukradne kabelku. Nebo jak rychle dokážu běžet za autobusem ve kterým jsem zapomněla dítě. ( ano, na pochybovačná slova došlo). Naučila jsem se řešit všechny svoje průšvihy bez cizí pomoci a věřit ve svoje vlastní schopnosti. Jsem mnohem zodpovědnější, i když do zodpovědnýho člověka mám stále ještě dost daleko. A taky už dokážu uvařit i jiný věci než čínskou polívku.  Moje angličtina prošla rapidní změnou, na jednu stranu jsem si na komunikaci v cizím jazyce tak zvykla, že se mi teď zdají i anglicky mluvící sny ( fakt), na druhou jsem pochytila šílenej slang, díky neuvěřitelnýmu množství mých kamarádů z UK, USA a Austráli, kteří občas doopravdu mluví jak čuníci a jejich gramatika je pravděpodobně horší, než našeho studenta osmé třídy ( moje bohužel momentálně taky).
                Samozřejmě taky nemůžu opomenout lidi, který jsem potkala. je to prostě totálně super, když jdete večer ven ve složení Finsko, Island, Švédsko, Česko, Dánsko. Hrozně mě baví poslouchat příběhy z jejich zemí, dozvídat se věci, který jsem vůbec netušila ( třeba že na Islandu nemají vlaky, fakt nekecám) a porovnávat naše kultury. O všech výletech a akcích, který jsme podnikly, budu muset napsat samostatný článek, protože by to bylo opravdu nadlouho.
                Švýcarsko samo o sobě je tak krásná země, že si kolirát říkám, že mi tohle všechno za to stojí a že už se domů nikdy nevrátím. A pak přijedu třeba jen na prázdniny, procházim se po Pardubicích,  a v těch samých hospodách potkávám ty samý lidi, co si tehdy ťukali na čelo, když jsem odjížděla a všichni mi najednou  říkají, já ti závidim, taky bych hned někam jel/a, tady to stojí za hovno. Tak jeďte, neseďte doma a nečekejte na lepší příležitost, na to až doděláte školu, vyděláte si peníze do začátku a tak. Protože pravda je ta, že čím jsme starší, tím hůř se nám odjíždí a opouští život, který je pohodlný a na který jsme zvyklí. Sama moc dobře vím, že kdybych tehdy měla přítele,tak bych se nikdy nedonutila a o tohle všechno bych přišla.
               Ale je důležitý si uvědomit, že není všechno zlato, co se třpytí. Chtěla jsem tohle všechno napsat ve veselém duchu, ale nemůžu si odpustit jednu poznámku na závěr. Pokud doopravdy pojedete na dýl jak tři měsíce a jste citlivá osoba jako já,  připravte se na nekonečný výčitky svědomí, když zas a znovu zmeškáte něčí narozeniny, promoci nejlepší kamarádky, maturitní ples vašeho sourozence a další. Přestože skype je super vynález, tak nemůžete obejmout kamarádku po tom,co dostala kopačky od dalšího blbečka a nepohladíte si vašeho domácího mazlíčka.  Byly chvíle, kdy to bylo těžký a kdy jsem si říkala, že už to fakt nemám zapotřebí a jedu domů. Momentálně nevím,jak to se mnou bude vypadat dál, kam se příští rok má neklidná duše vrtne, zvažuju splnit si svůj poslední velkej sen a odjet do Ameriky. Ale pokud to nevyjde a pojedu domů, tak nebudu litovat. Svoje dobrodružství už jsem měla a možná je zase čas se vrátit do reality.
               
                
             

Úvaha na téma " Vyber si"- soutěžní téma týdne na blog.cz

 

               Chceš k svačině banán nebo pomeranč? Dáš si k tomu jídlu knedlík nebo chleba? Chceš jít studovat na vysokou nebo ne? Budeš mít děti nebo se na to vykašleš? Jsi  gay nebo straight? Chceš žít v Česku, ve Francii nebo na Madagaskaru? Vyber si...

            Všichni se nepochybně shodneme na tom, že žijeme ve světě neomezených možností. Už dávno nestojíme frontu na banány a nenosíme rifle z Tuzexu. Obchody zaplavilo  ovoce- sezoní ovoce, tropické ovoce, lesní ovoce. Máš chuť na jahody v prosinci? Nemusíš hledat dvanáct měsíčků, zaběhni si do Tesca. Je libo ananas, kokos nebo karambule? Billa je tady pro tebe.  Vyslovit svůj vlastní názor už není risk, je to povinnost.. Vyčnívat z davu se vyplatí, každý si může vybrat svůj vlastní styl. Hipster, skejťák, hip hoper nebo geek, vyber si, co pasuje k tobě líp.

          Vdavky už dávno nejsou běžnou společenskou normou, spíše raritou. Máš přítele,kterého miluješ, ale na svazek manželský se necítíš? Nevadí, je to na tobě. Je ti sotva dvacet, nemáš pomalu kde bydlet, ale jsi hrozně zamilovaná a chceš to světu ukázat honosným obřadem? Jak je libo..                                 

Žijeme ve světě, kde žádné téma není tabu. Pokud jsi gay, nejsi už zvláštní čtyřpocentní menšinou. Je super, že se o tom nebojíš otevřeně mluvit, proč bysi taky měl? Je to tvoje volba!

      Ale co když si vybrat neumíme? Co když je škála exotického ovoce  tak exotická, že radši sáhneme po starém dobrém jablku? Není těch možností pro mladého člověka až moc?

   Starší lidé se rádi považují za oběti doby. Oběti systému, systému, který nepřál vzdělancům a lidem, kteří by se odlišovali. Na začátku života  dostali karty a s těma  prostě museli nějak hrát. Šance, že by změnili svůj osud,  byla velmi malá. Do dvaceti se vdát, do pěti let první dvě děti, dovolená v Jugoslávii, barevný televizor a pak už jenom samá pozitiva, soudruhu. Pokud dostali možnost studovat, nikdy by ji nezahodili, nebylo to totiž zdaleka pro každého.

       I já se ráda považuju za oběť doby. Tohle je totiž svět, který nepřeje nerozhodným lidem, jako jsem já.  Dám si k tomu filmu popcorn nebo nachos? Colu nebo Sprite? Bylo rozhodnutí odejít z vejšky to správné? Neměla bych se líp, kdybych bývala neodjela do Švýcarska, ale do Skotska? Mám se vrátit zpátky domů a začít pracovat, studovat anebo si  radši sbalit svých  pět švestek a odfrčet do Ameriky? Ale co když toho budu do konce života litovat? Můžu se nakonec rozhodnout špatně a minout tak svůj osud? Téměř každý týden se probouzím s jinou představou o svém budoucím životě, moje předsevzetí se mění rychleji než irské počasí. Kamarádi a příbuzní už se mi smějou,  vždyť ty si to stejně ještě rozmyslíš ,říkají....

   Bojím se, že po zbytek života už budu pouze litovat, litovat rozhodnutí, který jsem udělala a nebo hůř těch, který jsem neudělala. Ještě pořád se můžu stát čímoliv. Ještě pořád jsem mladá. Spisovatelka, učitelka, dobrodružná cestovatelka nebo snad manželka na plný úvazek? Snad jedině modelka už ze mě asi nebude a pravděpodobně ani teoretická fyzička. Ale nikdy neříkej nikdy.

   Není tohle ten důvod úspěchu kartářek a šarlatánů všech druhů? Touha lidí najít někoho spoluzodpovědného za naše volby a osud?

   Moje rodiče i prarodiče bojovali tvrdě za to, abych mohla žít ve svobodě. Odzvonili mi to klíčema.  Díky nim mám možnost si konečně zvolit svoji politickou stranu a nebo třeba nejít k urnám vůbec,když na to přijde. A to je přece to nejdůležitější. A já místo toho,abych byla neskonale vděčná, tak tu sedím, přemítám o nesmrtelnosti chrousta, neustále si stěžuju a přeju si, aby to tak někdo mohl všechno rozhodnout za mě, nebo abych dostala nějaké znamení, třeba od boha, na kterého,ale beztak nevěřím....  Přitom jsou to v konečné fázi všechno maličosti,protože ať to dopadne jakkoliv, bude můj život stoprocentně lepší než byl ten  mých předků a pokud ne, tak to nebude vina mýho špatnýho uvážení, ale spíš mojí české a věčně nespokojené povahy.

Už to není jako to bývalo aneb zamyšlení a trocha gymplácké nostalgie a sentimentu.....

            Kdysi dávno jsem nesnášela Pondělí.... to slovo samo o sobě ve mě vyvolávalo odpor, nechuť, mírnou nervozitu v žaludku. Znamenalo to matiku s Herudkovou a fyziku s Koupilem... Taky semináře, pokud se dobře pamatuju. Nenáviděla jsem ranní vstávání na osmou a co hůř -fakt, že jsem musela ve škole sedět až do půl druhý!!! Né, že by se to teda dělo nějak často, obvykle jsem hned po zazvonění budíku sama sebe přesvědčila,že moje přítomnost není ráno ve škole nezbytná a dál nerušeně pokračovala ve spánku, případně jsem k tomu samému závěru došla hned po druhé vyučovací hodině a s výmluvou na návštěvu zubaře, pediatra, ušního, krčního, psychologa či psychiatra, se odebrala na kafčo do Nana a nákupy do Afi paláce. Můj největší problém  pak byl pár třídních napomenutích a možná jedna důtka,což jsem doma snadno vysvětlila rodičům a svedla to na nemožnost meziměstské dopravy.
     Jak sladce jsem si tehdy žila a jak málo jsem si uměla představit, co mě v blízké budoucnosti čeká.... Když mi tehdy někdo říkal, že ještě s láskou budu na gympl vzpomínat, tak jsem ho v duchu zařadila do skupiny lunetiků-nemohla jsem však být dál od pravdy. Nejsou to ty písemky, nervy před zkoušením a nekonečný pětačtyřicetiminutovky po čem se mi stýská... Je to ta svoboda! Dva měsíce letních prázdnin, čtrnáct dní zimních prázdnin, jarní prázdniny, podzimní prázdniny- samý prázdniny! Nepočítám pak mých regulérních 140 zameškaných hodin každé pololetí, opět podotýkám, že nemocná jsem za celý gympl byla doopravdy tak jednou.
     Můj den už dávno nezačíná v osm a nekončí ve dvě.  Když jsem unavená, nemůžu si přetáhnout peřinu přes hlavu a vydolovat z mamky omluvenku, musím vstát, kopnout do sebe dvě kafe a red bulla a předstírat, že mi to dodalo křídla. Občas jsem doopravdy nemocná, nikoho to ale nezajímá, od toho jsou přece painkillers, ne? Ve svým volnu chodím do jazykovky, studuju němčinu. Jazyk, který jsem se na gymplu mohla učit zadarmo,ale nechtěla jsem, protože to přece byl jazyk "fašistů", místo toho jsem si vybrala řeč poétů ( čti žabožroutů), kterou jsem ale stejně po většinu času prospala. Teď za to platím, a to doslova. Každý kdo někdy žil v zahraničí a speciálně tady ve Švýcarskuví ví, že vzdělání je luxus a rozhodně není zadarmo.
   Nemám už čas na svoji odpolední chrupku, kterou jsem milovala nadevše. Ty dvě hodiny spánku, abych nabrala síly na večerní sledování seriálů, čtení knížky, nebo popíjení vína. Nic z toho ( s vyjímkou posledního) už v týdnu opravdu nedělám.
   Co bylo na gymplu super, byl společenský kontakt !  Každý den nový drby- ta spala  s tímhle a ta pořád ještě nespí s tamtím! No chápete to? Měla jsem na drby nekonečně času a co víc, mohla jsem tyhlety věci probírat s lidma naživo! Momentálně mi všechny novinky chodí formou whatsappu nebo facebookových příspěvků, kamarádkám nahrávám  v průběhu dne maximálně hlasové zprávy, který ale z půlky nejsou slyšet, protože se mi v pozadí vraždí děti.
    Nesnášela jsem, jak se u nás ve tříde pořád řešilo oblečení- podívej, ta má na sobě hořčicovou, no co to jako je? Vždyť jí to vůbec neladí k těm nehtům.... teď se tomuhle opravdu směju, hořčicová by byl momentálně můj nejmenší problém, vzhledem k tomu, že obvykle nezvládám ani obléknout si čisté tričko, a k teplákům jsem během týdne víceméně přirostlá. V týdnu už nechodím na kafíčka a nákupy, vlastně nechodím nikam, pokud vyloženě nemusím.
   Vztahy jsou teď mnohem, mnohem  komplikovanější...Zamilovat se do někoho na střední byla hračka.  Ještě snažší bylo ho"proklepnout", každý se totiž znal s každým. A pokud byste snad nedejbože měla být podváděna, věřte, že dřív nebo později, by to vyšlo najevo. Na randíčka se mohlo chodit místo těláku, bižule nebo i matiky -když na to přijde, skloubit příjemné s užitečným , dalo by se říct. Scházet se na postraním schodišti byl v podstatě takový rekreační sport pro všechny páry ( vyhodí nás odsud Svoboda, nevyhodí.?)
   Když se s někým seznámím teď, nevím o něm zhola nic, pro mě za mě ,by si mohl vymyslet i příjmení a pakliže bych mu neprošacovala peněženku,pravdu bych se pěkně dlouho dozvědět nemusela. Já a moje nové známosti máme množinu známých obvykle nula. Šance , že budu podváděna je stejně velká jako bývala kdysi, možnost, že na to přijdu je pak bohužel mnohem nižší. Někoho doopravdy poznat chce čas, v našem světě neomezených možností je to bohužel ta jediná věc, kterou málokdo z nás pracujících disponuje.
  A zmínila jsem už obědy? Teplé obědy, každý den, které jsme měli k dispozici přibližně za dvacet korun a na které já jsem samozřejmě nechodila, protože to nebylo podle mých standartů na zdravé a chutné jídlo. Ale to nevadí, měla jsem přece mamku, která každý večer po příchodu z práce trčela u plotny, aby mi na druhý den nachystala něco podle mé libosti. Teď si každý den musím vařit sama a věřte mi, je to otrava... O zdravých věcech si můžu po většinou nechat zdát, protože moje děti nesnědí nic, co by mělo byť jen trochu nazelenalý odstín a vzdáleně připomínalo salát, natož pak nedejbože rybu nebo špenát.
  Víkendy byly čas určený na párty a taky na spaní! Návrat v šest ráno byla normálka, protože slušný holky přece  chodí domů za světla.. A proč by taky ne, když jsem se pak mohla nerušeně válet až do odpoledních hodin. A pokud bych to náhodou nestihla dospat, netřeba zoufat, pořád jsem ještě měla 2 hodiny fyziky, biologie, dějáku, a francoužštiny týdně, vyhrazených přesně k   tomuhle účelu.
  Už tomu bude dávno, co jsem se naposledy vrátila domů  za světla, protože potřebuju vstát rozumně. Proč?No  abych si mohla vyprat a udělat úkoly do němčiny, jít běhat a prostě stihnout všechno, co jsem během týdne nestihla.
   Ještě tři roky zpátky jsem měla velký plány, snila jsem o vysoký, cestování,penězích a úspěchu. Když se mě někdo ptal, čím, že to budu , až budu velká, tak jsem popravdě říkala, že nevím, ale vůbec mi to nevadilo . Měla jsem ten pocit... Ten pocit, že se jednou určitě budu mít dobře, že to někam dotáhnu, určitě.... Vždyť jsem přece z gymplu, jiná možnost pro nás ani není.. A kdyby to nedejbože nevyšlo, měla jsem přece přítele, který tam pro mě VŽDYCKY bude, měla jsem jistotu.... Dneska už vím,že nic není navždycky a když se mě někdo ptá, na tu samou hloupou otázku,  tak pořád nevím. Ale ten pocit, že dopadnu dobře, ať se stane co se stane, zmizel -stejně jako moje jistota.
  Takže malá rada na závěr- užívejte si školy a nefňukejte, vzpomeňte si na mě a věřte, že už bude jenom hůř. :)

Hezký zbytek večera :)))

   

      

     

O národní povaze a kultuních rozdílech.. :)

 Mluvit s opravdovým Švýcarem ,( ne přistěhovaným jedincem z jižních států Evropy, který se sem přivdal/ přiženil a po pěti letech manželství se za něj drze prohlašuje ), je pro normálního jedince, který nežije ve švýcarské rodině, přibližně stejně lehké ,jako mluvit se stříbrným jednorožcem za úplňku. Pokud se vám to přece jenom podaří, můžu vám zaručit, že se z vás " best mates " nestanou  ( a ono není ani o co stát). Švýcaři jsou  totiž národ vskutku zváštní.Pokud se říka o Francouzech, že jsou to patrioti, tak opravdu nevím, jakým slovem označit je. Mají tu uzavřenou komunitu lidí a panickou hrůzu z přistěhovalců, ( kteří jsou však pro jejich ekonomiku klíčoví), nebo spíš vysoký a dobře skrývaný odpor k nim. Pokud jste tu pouze krátce, tak mi nebudete věřit. Jestliže Švýcaři v něčem opravdu vynikají (kromě schopnosti ochraňovat jejich ekonomiku, haha),  tak je to zcela jistě umění přetvářky. Oni tomu tak samozřejmě neříkají, pro ně je to prostě součást dobré výchovy, často to nazývají "býti politicky korektní." Nikdy se vám nestane, že by se tu někdo pohrdavě vyjadřoval o jakékoliv zemi, každý si to pouze v duchu  myslí. Jejich odpor k sousedům z Německa, je pak až téměř humorný.

   Pokud hledáte zábavu, chcete si užívat života a nejste gaučoví povaleči, tak si v žádném případě neberte za manžela či mankželku, nikoho z národa králů sýru. Jejich životním naplněním je práce, ze které jsou tak unavení, že volný čas povětšinou prospí. Jsou to také národ s nepříliš vyvinutým smyslem pro humor, což je pro někoho vychovávaného v Čechách, zjištění vcelku bolestné. Jsou to také národ uklízecích maniaků aneb najít švýcarský dům, kde by se nedalo jíst z podlahy (kromě toho našeho), je tak trochu mission impossible. Co mě přijde opravdu zajímavé je rozdělení práce v rodině. Aneb ženy tu povětšinou nevaří, neumí to a už vůbec to není jejich koníček. Pokud nemají full time au pair, tak se role kuchaře ujme skoro vždycky manžel. Ve výsledku se tedy tak 3x do týdne jí k večeři pizza na střídačku se špagetami ,a když je to týden dobrý, tak i to fondue se objeví na stole.. Přestože jsou to lidé posedlí pořádkem, málokdy uvidíte švýcarskou ženu se smetákem v ruce, většina rodinu tu má na úklid lidi -aneb ony zmiňované a nemilované přistěhovalc.

    Co na nich mám ale opravdu ráda je jejich styl , oni definitivně patří k nejlépe oblíkaným lidem jaké jsem kdy viděla. Na ulici poznáte Švýcarku v davu velmi snadno, obvykle se její štíhlá postava ladně nese na botách od Blahnika a na rameni se jí houpe velké hnědá kabelka s vyrytými inciály LV ( do teď jsme nepochopila proč tu úplně všechny holky nosí tu samou).  I mužské pohlaví tu vyniká vytříbeným vkusem a je pravda, že tolik hezkých lidí pohromadě se málokde  najde. To je pravděpodobně ten jediný důvod proč zas a znovu všechny mé kamarádky zkouší každý víkend štěstí a doufají, že se jim nejen podaří někoho ulovit do sítě, ale ideálně ho změnit ve tvora společenského a zábavného ( tohle a pak samozřejmě peníze). Co se jim také nemůže upřít, je vychování. Tady se vám opravdu nestane, že by vám kluk/ muž nesundal při vstupu do restaurace kabát ( což u mě vedlo na začátku k několika velmi trapným momentům), neodsunul židli, či nedejbože za vás nezaplatil. Dobře vám radím, moc si na to nezvykejte!! Pakliže se pak vrátíte do své domoviny, tak vaše nepřipravenost na přibouchnutí dveří před nosem, může vést k ošklivým zraněním.

   Jak už jsem se zmínila výše, tak mistry kuchaře tu povětšinou moc nenajdete. Většina lidí tu nemá čas na nějaké vyváření, tradiční švýcarské jídlo je fondue ( spočívá to v tom, že hodíte sýr do kotle, mícháte a k tomu nakrájíte chleba na kostičky), nebo racltete, což je teda opravdu delikatesa, ale těžké to na přípravu taky není, prostě koupíte speciální sýr, který hodíte na takový malý grill, kde se roztaví a přidáte si do něj ingredience podle své libosti ( cibuli,okurku, koření...). Mě to upřímně vyhovuje, kdo mě zná ví, že nejsem nějaká extra kuchařka a sýr miluju, bohužel jako u všeho platí, že čeho je moc to je příliš a i ty nejlepší věci, když jsou pořád dokola se přejí. Takže gurmánům příliš nedoporučuju.
  Co se mi ale hrozně líbí jsou společné rodiné večeře, a tady se na to opravdu dbá. Já, zvyklá na systém každý si vezme, co najde v lednici, případně si ohřeje zbytky od oběda, jsem z toho nejdřív byla docela překvapená. Doma máme rodinou večeři většinou jenom na vánoce, jinak je to v podstatě úplně neproveditelné,protože každý se vrací domů v jinou dobu a nikdo samozřejmě nemůže čekat hodinu na ty ostatní. Taky se tu dodržuje pravidlo, že dokud všichni nedojedli, nikdo nesmí od stolu, což mi ze začátku přišlo ujetý, ale nakonec se to ukázalo jako docela milá věc. Je pěkný,když uvaříte večeři pro celou rodinu a neskončíte pak u stolu sám.

Raclette

Sýrové fondue

  Pokud tu žijete můžu vám zaručit, že potkáte mraky skvělých lidí, je tu opravdu spousta cizinců se zajímavým životním příběhem, většina lidí tu zcestovala svět, protože si to lehce můžou dovolit, tak je velmi pravděpodobný, že vám to značně rozšíří obzory. Ale za sebe můžu říct, že "kamaráda" Švýcara, nemám ani jednoho, prostě si povahově nějak nesedíme. Na druhou stranu musím samozřejmě říct, že existují vyjímky, moje současná host mum je pravděpoodbně nejmilejší osoba jakou jsem kdy v životě poznala, jestli se jen tak tváří a v duchu mě proklíná to nevím,ale doufám, že ne :D

Užijte si krásný zbytek víkendu :) Hugs

Jak se randí na západě aneb pohádka o Tinderelle

      V tomhle článku jsem se rozhodla věnovat tématům pro mě zcela zásadním a to randění a milostnému životu :) Aneb jak se člověk  velmi lehce seznámí v cizí zemi -s místními i nemístními, muži čí ženami....Pakliže patříte mezi romantické typy, co by zvolili taktiku vysedávání v knihovně v domnění, že jim nešťastnou náhodou spadne na hlavu pár knížek a z druhé strany regálu na ně vykoukne jejich osudová láska, tak tenhle článek raději nečtětě. Pokud ještě stále jezdíte autobusem / vlakem / tramvají  a místo do svého smartphonu se díváte okolo sebe a čekáte, jestli se vás ten pěkný kluk odnaproti zeptá na telefonní číslo, tak to také nebude nic pro vás. Pokud jste moje mamka, tak tohle v zájmu zachování zdravé nervové soustavy raději také nečtěte ( i když mám dojem, že tady už škoda byla napáchána) :D Takže o čem je řeč? O Tinderu samozřejmě...!!!

O jazyku, kravách, zeleni a au pair komunitě

   Když jsem se já chystala odjet jako au pair do ciziny, Švýcarsko rozhodně nebylo mojí cílovou destinací. O té zemi jsem měla jen velmi matné potuchy, představovala jsem si, jak se tu všude prohánějí krávy a lidé nosí hodinky Swatch. Pro mě jako městskou holku to nikdy nebylo nijak zajimavé místo, hory jsem sice měla ráda , ale akorát tak  v zimě na lyžování ( nebo spíš na válení se v lehátku na svahu a pití Bombardina). Vlastně jsem ani nevěděla, že se do téhle země jako au pair můžu dostat, a i kdybych věděla,tak bych prvoplánově nechtěla. V mé hlavě vždycky byla Británie( budu žít v zemi Harryho Pottera !) případně ještě Francie ( budu pít červené pod Eiffelovkou!) a samozřejmě USA ( budu žít v New yorku a pít Cosmopolitan jako v Sexu ve městě!):D Takhle nějak jsem si představovala svůj pobyt v cizině, rozhodně jsem nehodlala cválat někde na svahu mezi krávami......

Švýcarsko- země zaslíbená ( o penězích, cenách a jiných přízemnostech)

 Tak v tomhle článku bych ráda zodpověděla to, na co se mě pravdpodobně všichni ptají nejčastěji- jak je to tu s penězi a cenami. Takže jakže se to v tom Švýcarsku vlastně žije? Jsou tu opravdu VŠICHNI lidé tak bohatí? Jsem já už bohatá?:D ( ne, nejsem :D) Kolik je tu průměrná mzda? Kolik si tu au pair vydělává?

Trocha teorie a utopie

     Tak na začátek bych ráda objasnila tu úplně nejzákladnější otázku pro ty z vás, kteří by třeba tak úplně nevěděli.Kdo je to au pair a co se od ní očekává?? Takže trocha teorie ( a utopie).Au pair je v podstatě taková superžena. Stará se o děti cizím lidem, což jí nesmírně baví a naplňuje, skvěle vaří a peče, ve volném čase ráda uklízí dům, venčí psa a když toho má náhodou málo, tak letí do jazykovky a učí se cizím jazykům. Je to dívka milá, věčně usměvavá, s pozitivním přístupem k životu a dětem. Má nervy z oceli, nekřičí a nikdy není protivná, když ji děti vzbudí o víkendu v sedm ráno.

Začínáme :)

Tak nejprve bych se na úvod ráda představila, pro případ že by se můj blog rozhodl číst i někdo jiný než moje mamka. :)

Jmenuje se Silvie, je mi čerstvě 22 let a už přes rok žiju ve Švýcarsku, kde pracuju jako au pair. Po dlouhém váhání jsem se rozhodla založit tenhle blog, s tím, že bych za prvé ráda pomohla všem potenciálním aspirantům/ aspirantkám na tohle super dobrodružství, přiblížila trochu život ve Švýcarsku,  uvedla na pravou míru pár stereotypů .  Taky bych opravdu ráda dala průchod své kreativitě a trošičku si oživila češtinu, protože zrovna nedávno jsem čelila lehkému posměchu ze strany mých kamarádů za můj zhoršující se pravopis ( ano, dokázala jsem napsat -  "Zavřela jsem kočku ve ŠPÍZY"). Tímto bych se také ráda omluvila svému oblíbenému profesorovi češtiny za to, že se mnou mrhal tolik let čas a energii, myslím, že kdyby tohle četl, jistě by lehce zrudnul ve tváři, což by značilo jeho nejvyšší  rozčilení :D A jako bonus doufám, že sama sebe motivuji k vícě výletům ( a nemyslím tím výlety do hospody), abych taky měla o čem psát :)