Už to není jako to bývalo aneb zamyšlení a trocha gymplácké nostalgie a sentimentu.....

            Kdysi dávno jsem nesnášela Pondělí.... to slovo samo o sobě ve mě vyvolávalo odpor, nechuť, mírnou nervozitu v žaludku. Znamenalo to matiku s Herudkovou a fyziku s Koupilem... Taky semináře, pokud se dobře pamatuju. Nenáviděla jsem ranní vstávání na osmou a co hůř -fakt, že jsem musela ve škole sedět až do půl druhý!!! Né, že by se to teda dělo nějak často, obvykle jsem hned po zazvonění budíku sama sebe přesvědčila,že moje přítomnost není ráno ve škole nezbytná a dál nerušeně pokračovala ve spánku, případně jsem k tomu samému závěru došla hned po druhé vyučovací hodině a s výmluvou na návštěvu zubaře, pediatra, ušního, krčního, psychologa či psychiatra, se odebrala na kafčo do Nana a nákupy do Afi paláce. Můj největší problém  pak byl pár třídních napomenutích a možná jedna důtka,což jsem doma snadno vysvětlila rodičům a svedla to na nemožnost meziměstské dopravy.
     Jak sladce jsem si tehdy žila a jak málo jsem si uměla představit, co mě v blízké budoucnosti čeká.... Když mi tehdy někdo říkal, že ještě s láskou budu na gympl vzpomínat, tak jsem ho v duchu zařadila do skupiny lunetiků-nemohla jsem však být dál od pravdy. Nejsou to ty písemky, nervy před zkoušením a nekonečný pětačtyřicetiminutovky po čem se mi stýská... Je to ta svoboda! Dva měsíce letních prázdnin, čtrnáct dní zimních prázdnin, jarní prázdniny, podzimní prázdniny- samý prázdniny! Nepočítám pak mých regulérních 140 zameškaných hodin každé pololetí, opět podotýkám, že nemocná jsem za celý gympl byla doopravdy tak jednou.
     Můj den už dávno nezačíná v osm a nekončí ve dvě.  Když jsem unavená, nemůžu si přetáhnout peřinu přes hlavu a vydolovat z mamky omluvenku, musím vstát, kopnout do sebe dvě kafe a red bulla a předstírat, že mi to dodalo křídla. Občas jsem doopravdy nemocná, nikoho to ale nezajímá, od toho jsou přece painkillers, ne? Ve svým volnu chodím do jazykovky, studuju němčinu. Jazyk, který jsem se na gymplu mohla učit zadarmo,ale nechtěla jsem, protože to přece byl jazyk "fašistů", místo toho jsem si vybrala řeč poétů ( čti žabožroutů), kterou jsem ale stejně po většinu času prospala. Teď za to platím, a to doslova. Každý kdo někdy žil v zahraničí a speciálně tady ve Švýcarskuví ví, že vzdělání je luxus a rozhodně není zadarmo.
   Nemám už čas na svoji odpolední chrupku, kterou jsem milovala nadevše. Ty dvě hodiny spánku, abych nabrala síly na večerní sledování seriálů, čtení knížky, nebo popíjení vína. Nic z toho ( s vyjímkou posledního) už v týdnu opravdu nedělám.
   Co bylo na gymplu super, byl společenský kontakt !  Každý den nový drby- ta spala  s tímhle a ta pořád ještě nespí s tamtím! No chápete to? Měla jsem na drby nekonečně času a co víc, mohla jsem tyhlety věci probírat s lidma naživo! Momentálně mi všechny novinky chodí formou whatsappu nebo facebookových příspěvků, kamarádkám nahrávám  v průběhu dne maximálně hlasové zprávy, který ale z půlky nejsou slyšet, protože se mi v pozadí vraždí děti.
    Nesnášela jsem, jak se u nás ve tříde pořád řešilo oblečení- podívej, ta má na sobě hořčicovou, no co to jako je? Vždyť jí to vůbec neladí k těm nehtům.... teď se tomuhle opravdu směju, hořčicová by byl momentálně můj nejmenší problém, vzhledem k tomu, že obvykle nezvládám ani obléknout si čisté tričko, a k teplákům jsem během týdne víceméně přirostlá. V týdnu už nechodím na kafíčka a nákupy, vlastně nechodím nikam, pokud vyloženě nemusím.
   Vztahy jsou teď mnohem, mnohem  komplikovanější...Zamilovat se do někoho na střední byla hračka.  Ještě snažší bylo ho"proklepnout", každý se totiž znal s každým. A pokud byste snad nedejbože měla být podváděna, věřte, že dřív nebo později, by to vyšlo najevo. Na randíčka se mohlo chodit místo těláku, bižule nebo i matiky -když na to přijde, skloubit příjemné s užitečným , dalo by se říct. Scházet se na postraním schodišti byl v podstatě takový rekreační sport pro všechny páry ( vyhodí nás odsud Svoboda, nevyhodí.?)
   Když se s někým seznámím teď, nevím o něm zhola nic, pro mě za mě ,by si mohl vymyslet i příjmení a pakliže bych mu neprošacovala peněženku,pravdu bych se pěkně dlouho dozvědět nemusela. Já a moje nové známosti máme množinu známých obvykle nula. Šance , že budu podváděna je stejně velká jako bývala kdysi, možnost, že na to přijdu je pak bohužel mnohem nižší. Někoho doopravdy poznat chce čas, v našem světě neomezených možností je to bohužel ta jediná věc, kterou málokdo z nás pracujících disponuje.
  A zmínila jsem už obědy? Teplé obědy, každý den, které jsme měli k dispozici přibližně za dvacet korun a na které já jsem samozřejmě nechodila, protože to nebylo podle mých standartů na zdravé a chutné jídlo. Ale to nevadí, měla jsem přece mamku, která každý večer po příchodu z práce trčela u plotny, aby mi na druhý den nachystala něco podle mé libosti. Teď si každý den musím vařit sama a věřte mi, je to otrava... O zdravých věcech si můžu po většinou nechat zdát, protože moje děti nesnědí nic, co by mělo byť jen trochu nazelenalý odstín a vzdáleně připomínalo salát, natož pak nedejbože rybu nebo špenát.
  Víkendy byly čas určený na párty a taky na spaní! Návrat v šest ráno byla normálka, protože slušný holky přece  chodí domů za světla.. A proč by taky ne, když jsem se pak mohla nerušeně válet až do odpoledních hodin. A pokud bych to náhodou nestihla dospat, netřeba zoufat, pořád jsem ještě měla 2 hodiny fyziky, biologie, dějáku, a francoužštiny týdně, vyhrazených přesně k   tomuhle účelu.
  Už tomu bude dávno, co jsem se naposledy vrátila domů  za světla, protože potřebuju vstát rozumně. Proč?No  abych si mohla vyprat a udělat úkoly do němčiny, jít běhat a prostě stihnout všechno, co jsem během týdne nestihla.
   Ještě tři roky zpátky jsem měla velký plány, snila jsem o vysoký, cestování,penězích a úspěchu. Když se mě někdo ptal, čím, že to budu , až budu velká, tak jsem popravdě říkala, že nevím, ale vůbec mi to nevadilo . Měla jsem ten pocit... Ten pocit, že se jednou určitě budu mít dobře, že to někam dotáhnu, určitě.... Vždyť jsem přece z gymplu, jiná možnost pro nás ani není.. A kdyby to nedejbože nevyšlo, měla jsem přece přítele, který tam pro mě VŽDYCKY bude, měla jsem jistotu.... Dneska už vím,že nic není navždycky a když se mě někdo ptá, na tu samou hloupou otázku,  tak pořád nevím. Ale ten pocit, že dopadnu dobře, ať se stane co se stane, zmizel -stejně jako moje jistota.
  Takže malá rada na závěr- užívejte si školy a nefňukejte, vzpomeňte si na mě a věřte, že už bude jenom hůř. :)

Hezký zbytek večera :)))